Za zboží v obchodech a za využití služeb lze platit tradiční hotovostí či bezhotovostně, například prostřednictvím platebních karet. S rozvojem informačních technologií přibyla možnost internetbankingu a e-shopů. Rozšířená, i když spíše v zahraničí, je také platba šekem. Jde o bankovní formulář, ze kterého se po vyplnění předepsaných náležitostí stává platební prostředek a cenný papír.
První opravdové platební karty byly vydány již v roce 1951 a dnes jsou masově rozšířeny po celém světě. Zpravidla banky k běžným účtům vydávají debetní karty, díky kterým lze platit vlastními penězi uloženými na vlastním běžném účtu. Naopak při platbách kreditní kartou klient nepoužívá vlastní peníze uložené na účtu, ale půjčuje si peníze od banky. U dané banky přitom nemusí mít ani zřízený účet. Pokud bance peníze vrátí (standardně do 40 dnů), neplatí žádný úrok. Proto jsou kreditní karty výhodné na nákupy, u kterých klient ví, že požadovanou částku může splatit v bezúročném období. Po překročení bezúročného období však platí úroky, které jsou v případě nesplácení navýšeny o další, včetně úroků z prodlení. Důležitým parametrem každé platební karty je její limit. Jedná se o maximální částku, kterou může uživatel v průběhu daného časového období vybrat v hotovosti, nebo zaplatit v obchodě. Tyto limity jsou stanoveny pro jeho ochranu a slouží především ke snížení ztráty při zneužití karty v případě odcizení. Výše limitu je zpravidla nastavitelná podle vlastních potřeb. U běžného účtu, tedy při používání debetní karty, může klient využít bankovní službu zvanou kontokorent. Díky kontokorentu je možné čerpat peníze i v případě, že na běžném účtu není dostatečná hotovost. Nejběžnějšími formuláři v platebním styku (elektronickém i tradičním) jsou příkaz k úhradě a k inkasu. Oba dokumenty mají jasně předepsané povinné položky, i když jejich podoba se v každé bance liší.