Pro peníze vydávané centrálními bankami, jejichž oběh je uzákoněn na území určitého státu (případně skupiny států), se užívá výrazu měna. Při cestování do zahraničí se český turista nejčastěji setká s eurem, které je platné ve většině zemí Evropské unie. Euro patří do skupiny tzv. majors, neboli nejčastěji obchodovaných měn na světě (spolu s americkým, kanadským a australským dolarem, japonským jenem, britskou librou a švýcarským frankem). Při návštěvě směnárny se člověk stává účastníkem trhu s cizími měnami. Pokud jsou peníze směňovány v hotovosti, cizí měna se nazývá valuta, v bezhotovostní formě se jedná o devizy. Cenu zahraniční měny se člověk dozví z kurzovního lístku dané směnárny. Kurz je poměr počtu jednotek cizí měny k jedné koruně. Nakupuje-li člověk cizí měnu, je třeba porovnat kurzovní lístky směnáren i bank a vybrat si nejvýhodnější prodejní kurz. Pokud si například student ze zahraniční brigády přiveze eura nebo dolary a chce je směnit za koruny, hledá takovou směnárnu, která mu nabídne nejvyšší nákupní kurz. Při převádění peněz ze zahraničního bankovního účtu na český se měny „konvertují“ kurzem středovým, stejně jako při bezhotovostním internetovém nákupu ze zahraničí. Dále je třeba dávat pozor na směnárenské poplatky. Kurzy na kurzovním lístku jsou konečné, pokud je na směnárně napsáno „Bez poplatků“ (anglicky „No Commision“). Je dobré si ale předem propočítat výslednou částku, než peníze přijmete. Směnárenské poplatky se k ceně připočítávají buď jako procentní část ceny (0,5 %), nebo jako fixní hodnota (např. 50 Kč).
Neporovnatelně vyšší částky obchodují banky a velké firmy, které vyvážejí zboží do zahraničí. Takové firmy mohou často profitovat nebo tratit na změně kurzu v čase. Pokud například koruna vůči euru oslabí (kurz se změní z 23 korun za euro na 24), česká exportní firma, která prodává výrobky v Německu, vydělá o jednu korunu na každém euru více. Naopak při posílení koruny čeští vývozci ztrácejí.